Dlouho očekávané se pomalu stává skutečností. Úřadující americký prezident Donald Trump sice stále neuznal svoji porážku v listopadových volbách, nicméně pod tíhou hromadících se soudních zamítnutí jeho stížností na údajně neférový průběh sčítání hlasů, učinil významný ústupek. Tím je nařízení jednotlivým exekutivním orgánům, aby zahájily proces předání moci nové administrativě složené z demokratů. Joe Biden tak bude moci konečně nahlédnout do tajných zpráv o stavu země a nebezpečích, která ji hrozí, a jeho tým se pak začne seznamovat s agendou jednotlivých federálních úřadů. Celý proces tak nakonec přeci jenom začíná připomínat relativně běžnou povolební proceduru, tak jak ji známe z let minulých. Trump se navíc následně rovněž nechal slyšet, že pokud volitelé z jednotlivých států opravdu odevzdají většinově své hlasy Bidenovi, uzná výsledek a dle pravidel opustí Bílý dům.
Tento vývoj přinesl nejen Spojeným státům, ale fakticky celému světu, nemalou úlevu a byl kvitován nejedním vlivným politickým vůdcem. Zvláštní radost přitom projevovaly evropské politické elity a státníci, kteří povětšinou neskrývali nadšení z nástupu nového kormidelníka. Do médií tak pronikla slova o „návratu dospěle se chovajících k moci“, ve vzduchu je od té doby cítit naděje na obnovu předvídatelně a konvenčně vystupující Ameriky, jejíž vztahy s Evropou dříve bývaly vesměs stále svým způsobem nadstandardní a shovívavé. Jsou však tyto představy reálné? Nechci být prorokem špatných zpráv či působit jako škarohlíd, nicméně se do domnívám, že upínat se na změnu osoby prezidenta může být poněkud krátkozraké. Evoluce atlantických vztahů totiž možná daleko více souvisí se strukturálními změnami mocenské politiky ve světě, než s osobností nekonvenčního republikána Donalda Trumpa.
Jistě, očekávání Evropy jsou do jisté míry pochopitelná. Ostatně sám Biden se během předvolební kampaně stylizoval jako antiteze Trumpa, což ostatně představovalo jedinou výraznou „message“, kterou americkým voličům byl schopen nabídnout. Jeho příslib návratu k tradičnějším formám zahraniční politiky a znovuobnovení globálních smluvních závazků vzbuzuje v evropských velkoměstech naděje. Biden zkrátka není Obama a jeho představa Ameriky jako aktivního globálního hráče je v přímém rozporu s Trumpovou vizí tvrdého prosazování amerických národních zájmů a určitého návratu k některým prvkům izolacionistické tradice americké zahraniční politiky. Podobně ohlášená volba bývalé šéfky Fedu Jannet Yelen na post ministryně financí a Antony Blinkena na ministerstvo zahraničí slibuje možnost zlepšení vztahů s Evropou, a to nejen v politické, ale i ekonomické oblasti.
Evropané by si však tuto svým způsobem kosmetickou proměnu neměli vykládat jako čistý návrat k předtrumpovským dobám. Biden sice může symbolizovat vstřícnější tvář Ameriky, nelze však od něj a jeho administrativy očekávat nějaké zásadní faktické změny zahraniční politiky vůči starému kontinentu. Díky světové koronavirové nákaze a z ní plynoucí ekonomické krizi, stejně jako pokračujícím hospodářským rozepřím s Čínou bude nový prezident pod tlakem, aby v ekonomické oblasti nadále jasně prosazoval zájmy amerických firem a pracujících. To jistě ovlivní jakékoli další rozhovory mezi Spojenými státy a Evropskou unií o liberalizaci vzájemného obchodu. Podobně ani v bezpečnostní oblasti nelze očekávat obrat o 180 stupňů. Trumpovi se přičítá k dobru vyvinutí silného tlaku na evropské spojence v NATO, kteří na jeho základě sice neochotně, avšak přeci začali pomalu brát své bezpečnostní závazky vážněji a spustili modernizační programy svých armád. Bidenův Bílý dům sice pravděpodobně nebude hrozit stažením amerických jednotek z Evropy, nicméně požadavek na mnohem aktivnější roli evropských spojenců v zajišťování společné obrany rozhodně zůstane. To mimo jiné znamená pokračování výdajů jak na samotné zbrojení, tak vojenský výzkum a posilování interoperability evropských národních armád. Vzájemný vztah mezi oběma břehy Atlantiku bude zkrátka muset být vyrovnanější, nemá-li se stát bezvýznamným a postupně zaniknout.
Evropa tak sice v Bidenovi získá usměvavějšího prezidenta, nutnosti plnit své „domácí úkoly“ se však nezbaví. Nutno ovšem poznamenat, že daný vývoj je v jejím osobním zájmu. Faktem totiž zůstává, že globální mocenská rovnováha prochází dynamickou změnou a její těžiště se stále výrazněji přesouvá do Asie. Spojené státy tak budou čím dál tím více nuceny směřovat svoji primární pozornost do tamního regionu, převážně pak k Číně, a nebude se jim dostávat dostatku času i kapacit na řešení evropských problémů. Tato změna má přitom dlouhodobý charakter a osobnost prezidenta v ní nehraje zásadní roli. Evropa zkrátka musí co nejdříve převzít odpovědnost za své vlastní záležitosti a stát se rovnocennějším partnerem Ameriky. Zatím na to má stále ještě čas, nicméně změny globální politiky probíhají překotně a i opěvaný Biden je zřejmě posledním americkým prezidentem, jehož emocionální pouto k Evropě lze považovat za mimořádné. Jeho nástupci, i kdyby je snad k tomu nenutila politická realita, již touto sentimentalitou zřejmě natolik oplývat nebudou. Je přitom potřeba, aby Evropa na tento stav věcí byla tzv. ready!
Foto: Pixabay.com