Žijeme ve smutné době, kdy jsme prakticky týden co týden svědky veřejného mediálního lynčování rozličných atributů naší západní civilizace. Ty jsou postupně jeden po druhém vybírány a očerňovány v rámci veřejných debat, za nimiž v drtivé většině stojí progresivistické, levicové a liberální skupiny aktivistů. Je přitom vcelku jedno, zdali se jedná o vztah člověka k přírodě, tradiční rodinu, roli církve ve společnosti, svobodu myšlení na univerzitách či značně bizarní tažení radikálních francouzských veganů proti milovníkům jitrnic. “Na paškál” si tito budovatelé lepších utopických světů berou prakticky jakýkoli z prvků euroatlantického společenství, neuvědomujíce si přitom, že právě existence těchto západních atributů vytvořila podmínky, v nichž je mohou zcela svobodně dehonestovat.
Osobně podobné výlevy postmoderních ideologií považuji za určité “civilizační fauly”, sportovní terminologií řečeno “vlastňáky”, na které si s těžkým srdcem začínám zvykat jako na integrální součást denní snůšky domácího a světového zpravodajství. Na mysl mi přitom snad až trochu kacířsky nejednou přijdou Ježíšova památná slova: “Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.” Přesto se tu a tam objeví výkřiky, které svojí absurditou, pokrytectvím a ideovou prázdnotou člověka zkrátka zarazí. Pro mne byl přesně tímto případem nejnovější protest cca čtyřiceti českých umělců proti sponzorství Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) z kapes České zbrojovky, podpořený na poplach bijícím článkem na webu týdeníku Respekt.
(Ne)etický humor
Popisovat zde dopodrobna celou událost postrádá vzhledem k její mediální popularitě smysl. Shrňme tedy vše do krátkého sumáře: Česká zbrojovka se stala terčem kritiky aktivistických filmařů a umělců, kteří se cítí pobouřeni faktem, že ji KVIFF opět přijal jako svého sponzora. Rozbuškou se přitom měl stát post na facebookové stránce zbrojovky, který poměrně vtipně využívá dvojího významu anglického výrazu “shooting” (může se jednat buď o střelbu nebo tvorbu pohyblivého snímku). Světlo světa následně spatřila petice vyzývající organizátory festivalu k odmítnutí daného sponzora, přičemž někteří její protagonisté demonstrativně do Varů nepřijeli či tím alespoň do budoucna hrozí. Domnívají se totiž, že pro kulturní akci takovéhoto formátu (a vlastně jakoukoli kulturu a umění) je absolutně nepřijatelná podpora “krvavými penězi” od zbrojařů. Festival by měl totiž své návštěvníky vést k vyšší etice, morálce a kultivovanosti. Do tohoto schématu pak zbraně údajně nezapadají.
Cesta do hlubin aktivistovy duše
Daleko podstatnější, než aféra samotná, se mi však jeví zpráva, jíž tento výkřik aktivistů přináší. Vše to trochu připomíná laciný pacifismus 60. let, nicméně ten si povětšinou kladl za svůj cíl spíše armádu a mezinárodní válečný konflikt. Současný apel jde však ještě za hranice dosud myslitelného a fakticky za morální hřích považuje střelnou zbraň jako takovou, respektive její vlastnictví. Tím celou věc posouvá na novou úroveň a ustavuje nové standardy “slušného chování”. Jsou snad zbraně něčím dekadentním a nečistým, čeho by se západní společnost měla zbavit?
Svobodný se zbraní v ruce
Prohlásit toto v zemi s mnohasetletou tradicí zbrojní výroby je obecně poměrně odvážný počin. Připomeňme, že čeští dělostřelci se pro svoji zručnost stali vyhlášenými po celé Evropě již v dobách Marie Terezie. Meziválečné Československo pak platilo za předního exportéra střelných zbraní a jejich patentů. Čtyři desetiletí vlády “mrzké lůzy” (řečeno slovy filmového klasika) sice vedla k určité kompromitaci a úpadku zbrojařského umění, nicméně ani tento neblahý čas nemohl zastřít fakt, že střelné zbraně jsou nedílnou součástí české, evropské a západní civilizace.
Ta na ně totiž nepohlíží jako na symbol násilí, smrti či útlaku, ale naopak jako na určitou pojistku zachování společenských výdobytků předchozích staletí v čele se svobodou jednotlivce. Naše možná až trochu flegmatická česká povaha nám nedovoluje se argumentaci aktivistů aktivně postavit a sdělit vlastní podpůrné argumenty. Nicméně například u našich spojenců “za velkou louží” bychom nalezli dostatek obránců tohoto západního spojení myšlenky zbraně a ochrany svobody. Ne snad, že by Amerika neměla tisíce vlastních podobně ideově zaměřených aktivistů. Právě naopak! Proti však vždy stojí široké zástupy občanů, kteří velmi dobře chápou, jaký význam má střelná zbraň pro zachování západního způsobu života. Tak ostatně zní odkaz jejich předků (otců zakladatelů), kteří si právo na její nošení vetkli dokonce i do II. dodatku ústavy. Základní myšlenka totiž zněla, že jen bdělý a ozbrojený lid se může v případě potřeby postavit nástupu tyranie.
Česko není Amerika, ale…
Samozřejmě, že celý předchozí odstavec lze argumentačně smáznout tvrzením o nepřenositelnosti amerického příkladu. Jistě, Američané s ozbrojenými milicemi spojují vznik vlastní republiky, nicméně symbol palné zbraně jako atributu svobody je patrný i jinde v Evropě, včetně Česka. Proč bychom například jinak každoročně bujaře v Plzni na Slavnostech svobody vítali příjezd kolon po zuby ozbrojených amerických vojáků, dnes příslušníků historických spolků z celého Starého i Nového kontinentu? Proč by se světoví lídři pravidelně scházeli u příležitosti připomínek bojů proti nacismu na plážích chladné Normandie? Či ještě obecněji, proč bychom sledovali tak vysoký zájem o vlastnictví zbrojního průkazu v naší zemi?
Zbraně zkrátka k naší vyspělé západní kultuře neodmyslitelně patří, což ostatně odráží i její kinematografie. Obraz šerifa s puškou jako symbolu boje vůči bezpráví a zotročení je motivem, který dodnes budí zájem miliónů filmových fanoušků. Ostatně i na letošním ročníku KVIFF patří k nejopěvovanějším projekcím ze zlatého fondu snímky Rambo I a cyberpunková klasika Matrix. Pokud si přitom dobře pamatuji, ani v jednom z nich kladný hrdina a nositel morálních imperativů nepoužívá k ochraně sebe sama či idejí, za něž se bije, kytici konvalinek.
Amorální svoboda?
Daní aktivisté by se tak možná mohli trochu více zamyslet, jakým atributům tradiční západní kultury vděčí za to, že žijí ve společnosti, v níž je svoboda myšlení, názorů a vyjádření protestu nenásilnou formou naprostou samozřejmostí, za níž nehrozí postih. Možná by následně zjistili, že se svými výkřiky o amorálnosti střelných zbraní a jejich výrobců do určité míry sami “střílí do nohy”. Ať je nám to totiž po chuti, či nikoli, svobody v našem pojetí by bez nich nebylo!
Foto: fotobanka Pixabay.com
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
