Českou politickou debatu v nedávné době obohatilo nové a vcelku kontroverzní téma. Je jím návrh vládní ČSSD na zavedení něčeho, co se poněkud nejasně nazývá sektorová daň. Fakticky se přitom jedná o speciální druh zdanění zaměřený na vybraná odvětví ekonomiky, povětšinou taková, v nichž působí velké nadnárodní společnosti. Zmínit tak lze například bankovnictví, energetiku nebo telekomunikace. Daný návrh má dle předkladatelů přinést do státní kasy až 14 milard korun, přičemž jeho cílem je údajně rovněž napravit nedokonalosti, jež moderní kapitalismus přináší. Nicméně věština ostatních politických stran věc vidí trochu jinak. Ke kritice této ideii se pak nově připojil i Mezinárodní měnový fond (MMF). Jeho odborníci varovali, že sektorová daň je nestandardním krokem, který velké firmy umí snadno obejít, zatímco však dochází k pokřivení vnímání ekonomického prostředí ze strany zahraničních subjektů.
Nápad socialistů tedy zřejmě systémové řešení na léčbu kapitalismu nepřináší. Přesto existuje přístup, který by daných cílů dosáhnout mohl, přestože jeho uvedení v život nemusí být snadné. Na mysl mi přichází tzv. feudální princip.
Absence odpovědnosti a přenášení nákladů na budoucí generace
Podívejme se zmíněnému socialistickému návrh hlouběji pod kůži. Jeho základem se zdá být poukázání na poměrně zásadní nešvar, s nímž se v posledních letech Evropa i západní svět výrazně potýkají. Je jím problematika odmítání odpověnosti za své činy ze strany velkých nadnárodních korporací, přenášení jim vzniklých nákladů a škod na stát či budoucí generace stejně jako jejich neochota se výrazněji podílet na rozvoji společností, v jejichž středu působí.
Jako učebnicový příklad tohoto lze zmínit slavné technologické a telekomunikační giganty či obří bankovní domy. Tyto firmy svým chováním fakticky udávají tón moderního globalizovaného kapitalismu a slouží jako ne zrovna dobrý vzor ostatním. Nejednou totiž využívají svého bohatství a široké sítě poboček k tomu, aby se mimo jiné díky kreativnímu účetnictví vyhýbaly daňové povinnosti v místech, kde vzniká jejich zisk, a své prostředky všemožně přesouvaly po celém světě. Zároveň odmítají přijmout zodpovědnost za svoji činnost a v případě krizových situací se nezdráhají přehodit “horký brambor” na stát, tj. daňové poplatníky. Kdo nevěří, ať vzpomene obří záchrané programy mnoha západních vlád směřujících k sanaci ztrát “systémově důležitých bankovních domů a finančních institucí” (jak říkají Angličané “too big to fail”).
Ve výsledku tedy dochází k přivlastňování zisků a naopak sdílení ztrát. Dané firmy tak často v dobrých časech slíznou smetanu, aniž by pak v dobách krizí pociťovaly dopady vlastních špatných či přímo neuvážených rozhodnutí.
Disraeli a ochrana kapitalismu před socialismem
Nebylo tomu tak však vždy. Historie ukazuje, že v období ranného kapitalismu existoval přístup, který se k otázce odpovědnosti firem a podnikajících subjektů stavěl zcela opačně. Vycházel přitom ze soudobé morálky, etiky a především byl silně prosazován politickými elitami, přičemž řeč není o těch socialistických, ale naopak konzervativních. Anglosaská politologie jej nazývá tzv. feudálním principem (feudal principle). A přestože se jedná o více než dvě století starý koncept, nabízí mnohé i moderní společnosti.
Jeho vznik lze jen těžko dohledat, nicméně v politice jej jako jeden z prvních hlasitě pozvedl britský politik židovského původu, spisovatel, novinář a krátce také ministerský předseda (1874 – 1880) Benjamin Disraeli. Tato klíčová osobnost ostrovní konzervativní politiky 19. století si totiž velmi dobře uvědomoval význam bujícího kapitalismu a probíhající průmyslové revoluce pro materiální blaho společnosti. Společnosti, jež je založena na ochraně osobního vlastnictví a úctě k němu. Jako konzervativec však spatřoval i některá úskalí v podobě potenciálně společensky neodpovědného chování kapitalistů, kterého by snadno při své kritice mohli využít rodící se socilistické kruhy sdružující městské dělnictvo. K revoluci a rozvrácení panujícího řádu tak nemuselo být úplně daleko.
Generačně odpovědný feudál
Disraeli se proto rozhodl včlenit do bleskově expandujícího kapitalismu přístup k soukromému vlstnictví, který vycházel z praxe předchozího hospodářsko-společenského modelu – feudalismu. Zrodil se tak tzv. feudální princip, založený na myšlence, že právo na majetek a osobní vlastnictví rovněž jeho vlastníka významně zavazuje. Jinak řečeno, ten kdo užívá plodů svého majetku, za něj rovněž nese zodpovědnost a je odpovědný těm, pro něž je tento majetek zátěží. Taktéž z něho vyplývá povinnost vůči těm méně materiálně obdařeným – tedy přístup ve stylu francouzského rytířského rčení nobless oblige (což by se krkolomně dalo do češtiny přeložit jako “postavení zavazuje”).
Jedná se tedy původně o výzvu k ušlechtilosti, která spatřovala svůj ideál v až romanticky laděném obrazu šlechtice, který se s nejvyšší odpovědností stará o své panství, tedy majetek, který mu připadl jako dědictví po předchozích generacích. K takovému vlastnictví přitom přistupuje s pokorou tak, aby jej mohl s klidem v duši odkázat i budoucím pokolením a umožnil i jim sklízet jeho plody. To mimo jiné znamená, že jej nedrancuje, nezamořuje dluhy, ani jím nezatěžuje své okolí, přičemž alepsoň do určité míry chápe jeho význam pro širší společenství. Ve svém důsledku tak v malém naplňují rčení britského poslance a pomyslného zakladatele konzervatismu, za nějž je všeobecně považován Edmund Burke. Ten se totiž mimo jiné proslavil i myšlenkou, že společnost a její stav je fakticky odrazem určité smlouvy či dohody mezi jejími žijícími členy, ale rovněž i těmi, kteří již zemřeli a těmi, kteří se ještě nenarodili. Tím kladl důraz na mezigenerační odpovědnost.
Disraeli přitom v zájmu ochrany kapitalismu před socialismem požadoval, aby si tyto možná až zidealizované zásady osvojila i nová mocná třída – buržoazie. Tedy aby i podnik/podnikatel při své činnosti vystupoval odpovědně a nefungoval na úkor zbytku spolenčosti či budoucích pokolení.
Samozřejmě, že se jednalo o ideál, ke kterému se bylo možno pouze přiblížit, přičemž každodenní realita přinášela řadu prohřešků. Nicméně politický tlak na firmy, stejně jako jejich větší vázanost na prostředí, kde svoji činnost provozovaly, vskutku vedly k vyšší míře společenské odpovědnosti.
Návrat feudálního myšlení do globalizovaného světa
Dnes v globalizovaném světě je situace odlišná. Nadnárodní korporace již daný společenský ani politický tlak příliš necítí a dle toho jednají. Lékem na toto však není nesystémové zavádění speciálních daňových sazeb, ale naopak vytváření legislativy, která by původní feudální princip opět přivedla k životu (ať už mluvíme o povinnosti placení daní v místě vzniku zisku či omezení záchranných balíků pro krachující společnosti, které fakticky přenášejí odpovědnost za jejich neodpovědné či riskantní chování na daňové poplatníky).
Samozřejmě se jedná o běh na dlohou trať, jenž navíc vyžaduje širší mezinárodní koordinaci. Pokud však návh ČSSD nemá být jen populistickým krokem, jak rychle a krátkodobě zaplácnout díry ve státním rozpočtu, je třeba jej uchopit zcela jinak – konzervativně. Tedy tak, aby nebylo trestáno soukromé vlastnictví a narušováno právo na majetek, ale zároveň nedocházelo k šíření neodpověnosti a přenášení nákladů z podnikajících subjektů na společnost. Vyžádá si to více přemýšlení a času. Nicméně proč bychom po vládnoucích politicích nesměli požadovat i dlouhodobá řešení, jež přežijí jedno funkční období?! Feudálové to přeci také zvládali…
Foto: fotobanka Pixabay.com
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Obnovené Národní muzeum: Živá expozice o tom, jak Češi “trpěli” pod habsburskou nadvládou
Czexit je sebevražda, raději obnovme Rakousko-Uhersko! Aneb jak uspořádat EU po Brexitu