Složitě mapovatelný, nikoli však zanedbatelný a už vůbec ne neškodný. Takto by šel jednoduše popsat vliv, jenž si Rusko a Čína budují v politické a ekonomické sféře České republiky. A vlastně nejenom jí, ale fakticky celé Evropy (její střední a východní část jsou pouze více exponovány). Pravda, volby do Evropského parlamentu u nás sice přinesly posílení stran prozápadní opozice, česká města se stávají centrem protivládních protestů a hradní obhajoba čínských obchodních zájmů zatím nepřináší očekávané ovoce, přesto nelze zůstat uchlácholen.
Ač se každá ze zmíněných mocností angažuje v jiné oblasti, kde dosud nemusí nutně dominovat, jejich společné i když třeba nekordinované působení může mít potenciálně výrazný rozkladný vliv na českou demokracii i její prozápadní směřování.
Rusko a Čína – složité partnerství z rozumu
O vzájemném vztahu Moskvy a Pekingu už toho bylo napsáno a řečeno mnoho. Přestože ani mezi západními analytiky a intelektuály neexistuje přesná shoda na formě a rozsahu jejich vzájemné sprolupráce, jedno je jisté. Dostředivá síla mezi oběma geopolitickými kolosy se jeví jasně zřetělná. Jistě, výrazné rozdíly přetrvávají. Rusko navzdory vší své vychloubačné rétorice působí v porovnání velikosti ekonomik oproti Číně jako nevýznamný trpaslík. Peking však stále Moskvě může závidět její zastaralé, přesto funkční vojenské a strategické kapacity, stejně jako schopnost vyvolávat mezinárodní nestabilitu.
A přestože jsou jejich vzájemné vztahy poznamenány celou řadou vnitřních pnutí a potenciálních ohnisek konfliktů (přičemž se čím dál více zdá, že Rusko tahá za kratší konec provazu), jedno mají obě společné – jedná se o revizionistické mocnosti s ambicí pozměnit poválečný liberální světový řád, který pro sebe považují za nevýhodný. Vzhledem k rozdílnosti představ o řádu novém k tomu zřejmě žádnou formální alianci nevytvoří (Šanghajská orgnanizace spolupráce či spojení BRICS jsou přeci jenom charaterem trochu jiná sdružení), kumulativní vliv jejich rozkladných politik však může mít na Evropu velmi negativní dopad. Je přitom třeba si přiznat, že Česká republika nestojí stran těchto ambicí.
Čínské investice a ruská propaganda
Zdá se přitom, že Čína při šíření svého vlivu využívá podobných ekonomických nástrojů jako v Asii, Africe a jiných částech rozvojového světa. Zde již její “debt-trap policy”, tedy politika dluhové pasti, při níž si získává geopolitické ústupky výměnou za zmírnění dluhů, které hostitelské zemi více méně sama způsobila, vešla ve známost. Evropské právní prostředí ji díky Bohu tyto predátorské taktiky neumožňuje, nicméně snaha zde zakořenit svůj byznys je zjevná. Projekt nové Hedvábné stezky spolu s iniciativou 16+1 jasně čínský zájem demonstruje.
Pravdou zůstává, že příliv čínský zahraničních investic do Česka se stále pohybuje na nízkých hodnotách. Dle dat České národní banky směřovala Čína do naší země v roce 2017 cca 7 miliard Kč , přičemž celkový objem investic za poslendí léta dosáhl 23 miliard. Již loni však na základě analýzy Czechinvestu překonala ostatní tradiční investory v podobě Německa, Japonska či Jižní Koreji.
Nutno přitom zdůraznit, že i s těmito nízkými objemy si dokázala vybudovat silnou politickou pozici – za všechny vzpomeňme například nedůstojnou návštěvu čínského prezidenta v Praze, postupné zapojování některých převážně levicových politiků do “spřátelených” struktur čínské Jednotné fronty, či podivný diplomatický incident na Ministerstvu průmyslu a obchodu mezi čínským a tchajwanským zástupcem (jen tak mimochodem Taipei v ČR dle Czechinvestu do roku 2018 proinvestovala 1,11 miliardy USD, tedy cca 24 miliard Kč). Představa, jakou páku by Peking vůči Praze získal v případě i částečného naplnění původních investičních plánů, proto není příliš růžová.
Ruský postup je pak již několik let odlišný. Tamní ekonomika je příliš slabá na to, aby si mohla dovolit adventurismus v čínském stylu (Rusko jako destinace stále představuje pouze 2 % českého exportu). Nicméně země silně posiluje svoji pozici na ideologické frontě díky vedení informačního boje v rámci kyberprostoru. Fake news, podivné zpravodajské kanály, podpora antisystémových politických uskupení, to vše jsou kroky, o nichž si lze přečíst v hlášeních zpravodajských služeb států Evropy včetně Česka. Praha si navíc drží jedno výrazné specifikum v podobě neomluvitelně naddimenzované ruské ambasády, počet jejíž zaměstnanců i s rodinnými příslušníky zdaleka přesahuje proporce standardní pro ostatní světové mocnosti, nemluvě o Spojených státech. Možná právě i proto se Moskvě nadále daří upevňovat své politické pozice.
Ničivý kumulativní dopad?
Ano, kritici mohou namítnout, že se stále nacházíme pouze v rovině spekulací. Nicméně přestože zřejmě nelze mluvit o nějakém koordinovaném postupu, kumulovaný dopad aktivit Číny a Ruska (tedou dvou silně revizionistických, autoritářských a lidská práva porušujících států) na českou liberální demokracii a její ukotvení v západních atlantických strukturách může být zásadní a je potřeba jej takto v celkovém kontextu vnímat. A to zvláště za situace, kdy lze podobné trendy vysledovat i v dalších státech Evropy, především té střední a východní.
Nepohybujeme se zde totiž pouze v rovině ekonomických čísel, tato hra zahrnuje nejzákladnější hodnoty, k nimž se naše země od sametové revoluce hlásí a na nichž je založena. V době 30. výročí zisku svobody a demokracie si je proto třeba uvědomit, že oba zmíněné výdobytky lze velmi snadno a prakticky nepozorovaně ztratit!
Foto: fotobanka Pixabay.com
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Globální obchodní válka: Společná fronta EU a USA vůči Číně nabízí netušené perspektivy