Jestli toto není zákopová válka, pak již netuším, co jiného by ji mohlo demonstrovat lépe! Řeč je samozřejmě o situaci kolem vystoupení Velké Bitánie ze struktur EU. Přesněji, zdali se tak stane s dohodou nebo naopak dojde k tzv. tvrdému Brexitu a Spojené království opustí tento politicko-hospodářský kolos chaoticky, bez jasně dané úpravy vzájemných vztahů. Tato druhá varianta přitom vzbuzuje takové obavy z možného chaosu, že vedla opoziční parlamentní strany k jinak pomerně vzácné spolupráci s cílem něčemu podobnému ve jménu blaha země zabránit. Ve vzájemném, byť do značné míry stále velmi křehkém souznění se tak údajně měli ocitnout natolik rozdílné subjekty jako Corbynovi labouristé (alespoň většina z nich), zelení a dokonce snad i nemalá část Konzervativců.
Tato heterogenní skupina přitom prohlašuje, že podnikne všechny možné legislativní kroky včetně vyvolání hlasování o nedůvěře vládě Borise Johnsona, aby tvrdému Brexitu zabránila. Premiér se svými věrnými naopak davá najevo, že by pro prosazení své myšlenky mohl využít i výrazně kontroverzní krok a ukončit současné zasedání Parlamentu tak, aby vzpurní poslanci nebyli schopni v inkriminovaném období před 31. říjnem odchod z EU zablokovat. Corbyn a další lídři opozice pak hrozí, že v daném případě vytvoří jakýsi “vzdoroparlament” v nedalekém Westminsteru. Obě strany tedy očividně pouze hloubí zákopy a vzájemná komunkace vázne. Existuje tedy šance na smír?
Odpověď zní velmi jednoduše – nikoli! Ač se to totiž nemusí na první pohled zdát, daná bitva nepředstavuje ani tak zápas o podobu Brexitu, jako spíše předem marnou snahou o rozluštění mohem složitějšího hlavolamu. Jeho jádrem je prakticky neřešitelný spor o to, zdali se vyšší legitimitě těší vůle lidu či vůle Parlamentu. Premiér Johnson totiž sice trochu krkolomně, ale v zásadě správně, argumentuje tím, že Brexit musí proběhnout co nejdříve, neboť je třeba, aby kabinet naplnil vůli voličů z referenda roku 2016. Vláda tak své počínání legimizuje nutností vyslyšet většinu hlasujících, která se vyslovila pro odchod z EU. A to přestože otázka neobsahovala odstavce týkající se konkrétní podoby takovéhoto kroku. Corbyn a spol. kontrují, že zde naopak stojí jasná vůle Parlamentu jako zástupce lidu, v němž si na jaře členové odhlasovali, že si tvrdý Brexit zásadně nepřejí. Toto přitom Johnson nerespektuje, což dle poslanců představuje zásadní problém. Corbyn sám to v rozhovoru pro BBC vyjádřil jasně, když prohlásil, že vláda svými kroky “vzdoruje vůli Parlamentu”.
Vzniká tak dosti složitá situace. Máme tu totiž na jedné straně vůli lidu a na straně druhé vůli parlamentu, v němž zasedají “zástupci lidu”. Souboj kdo s koho, který z čistě politologického hlediska nemá jednoduché řešení. Těžko lze totiž jasně říci, čí hlas má vyšší legitimitu. Nutno přitom podotknout, že za “normálních okolností” by tomu tak nebylo. V zastupitelském typu demokracie totiž vystupuje parlament jako hlavní reprezentant oné zaklínané vůle lidu, který mu svěřuje pomocí voleb mandát k činění rozhodnutí. Parlament je tedy alespoň teoreticky suverénem, jehož nelze obejít. Takovýto systém samozřejmě má své nedostatky, nicméně je jednoduchý a mechanicky funguje hladce. Problém nastává v momentě, kdy se do něj začnou vkládat naprosto cizorodé (a svým způsobem populistické) prvky tzv. přímé demokracie – například v podobě referenda. Moc se rázem tříští, legitimita dosud hladce fungujícího mechanismu je narušena a vzniká pat, z něhož fakticky není rozumné cesty ven.
Nechť nám tedy současný brexitový chaos poslouží jako varování před neuváženým mícháním jednotlivých prvků dohromady. Kutilství a lidová tvořivost zkrátka stabilitě politických systémů nepřispívají… i když to již díky zbrklému zavedení přímé volby prezidenta do našeho jinak parlamentního režimu víme již moc dobře!
Foto: Pixabay.com
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!