O mé generaci se často tvrdí, že si nedokáže ničeho vážit, znevažuje tradiční hodnoty a obecně není schopna se pro nic nadchnout. Zdali se jedná o pravdivý výrok, zaleží na úhlu pohledu, přičemž odpověď ponechávám na čtenáři. Nicméně já jsem se v těchto dnech pro jednu “věc”, neodmyslitelně spojenou s českou národní tradicí, opravdu nadchnul. Byla jí budova Národního muzea v Praze.
Ta nedávno prošla celkovou rekonstrukcí a působí více než vznešeně. Při pohledu na ni se však člověk nemůže zbavit jedné kousavé myšlenky: Jak je možné, že takto esteticky významné dílo vzniklo za Rakouska-Uherska? Nebyla snad habsburská monarchie temným obdobím českého národa, z nějž jej vysvobodila až první světová válka a Masarykova zahraniční akce? Takový je přece převažující veřejný diskurz, podpořený školní výukou dějepisu. Něco tu nesedí!
Naši předci se nebáli předvést
Přiznám se, že Národní muzeum se ocitlo na seznamu mých cestovatelských cílů již před delší dobou. Nicméně jako pro ne-Pražana a člověka profesně i soukromě vázaného spíše na západní Čechy nebylo snadné si na jeho prohlídku vyčlenit dostatek prostoru v diáři. Před několika týdny se však konečně poštěstilo a já využil volného odpoledne mezi dvěma schůzkami k jeho návštěvě.
Jako milovníka architektury 19. století (kterou někteří zavrhují jako kýčovitou) mě samozřejmě zaujal už vnější vzhled muzea. Budova získala nový plášt, přístupové schodiště bylo obnoveno a na mě i kolemjdoucí hlouček japonských turistů vše působilo značně majestátně. Okamžitě se mi v hlavě vybavil obraz podobných míst, která jsem navštívil na svých cestách po Rakousku, Německu, popřípadě i Anglii. Ano, sloh se mohl lišit, nicméně právě nádech všudypřítomné majestátnosti a víry ve vlastní kulturu či civilizaci zde byl přítomen. Naši předkové se zkrátka nebáli se ukázat! Jaký to kontrast s dnešní tak trochu nihilistickou náladou určitého “sebemrskačství”, která se dle mého skromného amatérského názoru odráží i v novodobé architektuře – přímé čisté linie, chladné materiály, spíše průmyslový design bez emocí, v němž se vykořeněně musí zákonitě cítit každý návštěvník, tudíž si v něm jsou všichni rovni. Zkrátka hlavně nikoho neurazit!
To pravé překvapení však přišlo po zakoupení lístku a vstupu do interiérů! Osobně jsem si Národní muzeum pamatoval naposledy z dětství, kdy mě na jeho prohlídku vzal otec. Nutno ovšem přiznat, že navzdory mé poměrně bádavé nátuře mě tehdy příliš nezaujalo. Do vzpomínek se mi zapsalo pouze jako tmavá, šedá, zaprášená budova bez známek života, která skvěle plnila všechny předsudky o “nudnosti” muzeií a podobných veřejných institucí. S tímto obrazem v hlavě jsem vcházel do nově zrekonstruovaných místností a brzy byl nucen změnit názor.
Pantheon velikánů českého národa a… Habsburk František Josef I.
Národní muzeum je totiž místem, které staromilce, ale i esteticky citlivější jedince prostě musí nadchnout. Vzhledem k časovému pressu jsem se proto rozhodl vynechat některé expozice a raději si pokochat výzdobou jako takovou. Ta je vskutku honosná a jasně demonstruje snahu tehdejších českých vzdělanců se předvést (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Zvláště výstavně pak působí tzv. Pantheon, místnost pod kupolí, kde jsou vystaveny sochy a busty významných osobností české vědy, kultury a politiky převážně 19. a 20. století. Co však překvapí je fakt, že na čestném místě uprostřed stěn se zde nachází i busta, jíž by neznalý návštěvník nečekal! Na procházející zde totiž shlíží císař František Josef I., přičemž přes celou místnost mu do tváře hledí jeho choť, císařovna Alžběta (nazývaná Sisi). Člověk si při tomto kontrastu vybaví historický kontext, v němž tato budova vznikala, a okamžitě si uvědomí, že zde něco nesedí!
Štenberk, Palacký a pocta císaři
Nechci zde zabíhat do historických detailů, nicméně sluší se zmínit, že Národní muzem (tehdy Vlastenecké muzeum) bylo založeno již roku 1818 jako výsledek snahy českých vědců a osvícených šlechticů vytvořit místo pro ucelenou vědeckou sbírku a posílení národního povědomí. K předním podporovatelům tak tehdy patřil historik František Palacký či paleontolog hrabě Kašpar Maria Štenberk. Ostatně Štenberský palác byl jeho prvním stálým sídlem. Následný Palackého návrh na výstavbu speciálně pojaté budovy s názvem Francisceum (jako pocta císaři Františku I.) však nebyl realizován a tak si muzeum na své současné sídlo muselo počkat na přelom 19. a 20. století.
Honosná a na svou dobu drahá stavba tedy byla realizována v době, kdy Čechy (či raději země Koruny české) platily za jeden z prvků Předlitavska (součást Rakouska-Uherska). Nebyla však habsburská monarchie “vězením národů”, v níž se Čechům i dalším neněmeckým národnostem dostávalo jen ústrků, diskriminace a přehlížení? Nejednalo se o dlouhé pobělohorské období temna, z něhož národ vyvedl až Masaryk a jeho spolupracovníci doma i v zahraničí? Pravděpodobně. Ovšem jak je možné, že v časech represí mohla vzniknout minimálně regionálně naučně významná instituce s takto honosným sídlem? A přitom rozhodně nebyla (nejen v Praze) jediná!
Prohnilá monarchie?
Zdá se tedy, že by bylo více než vhodné náš všeobecný obraz habsburské monarchie poněkud poupravit a přiznat ji trochu více zásluh. A to minimálně ve svobodě, kterou svým národům poskytovala. Rozhodně ji totiž nelze řadit po bok komunistické a nacistické diktatury, jak jsem s hrůzou nedávno zaslechl tvrdit jednoho středo-pravicového, údajně konzervativného politika! Daný pán i jemu názorově spříznění lidé by si rozhodně měli jít Národní muzeum a jeho Pantheon prohlédnout a popřemýšlet, proč je zde busta Císaře pána umístěna! Nechci zde samozřejmě tvrdit, že vztahy mezi národy monarchie byly vždy ideální, nepřehlížím rozepře, politické i jazykové spory i zklamání např. v podobě vzniku dualismu či neochoty Františka Josefa I. nechat se slavnostně korunovat českým králem.
Jedno je však nezpochybnitelné! Národní muzeum, stejně jako Národní divadlo (na nějž Císař pán z vlastní kapsy významně přispěl) či další instituce a budovy v ilegalitě prostě v dané podobě nepostavíte! Přemýšlejme o tom, až přístě znova uslyšíme příběh, jak českoslovenští politici roku 1918 rozbili monarchii a vyvedli tím národ z okovů. Historie je totiž často mnohem složitější a komplikovanější na pochopení, než je nám prezentováno! A její zjednodušování se nevyplácí!
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Czexit je sebevražda, raději obnovme Rakusko-Uhersko: Aneb jak uspořádat EU po Brexitu
Sektorová daň ani bankovní daň kapitalismus nespasí! “Feudální princip” však nabízí řešení
I palác kultury je architektonicky (především zevnitř) neskutečně impozantní budova, a to vznikla za komunismu. A nezapomeňme, jaké měli nacisté velkolepé plány s Prahou. Ale můžeme říct, že jsme netrpěli?
Chápu směr Vaší argumentace. Ale přece nemůžete srovnávat totalitní a autoritářské režimy nacismu a komunismu. Rakousko-Uhersko, především Předlitavsko bylo demokracií srovnávanou s Velkou Británii!
Dá se dokonce říci, že K&K monarchie za (první) světové války byla více demokratická než Československo po druhé světové válce.
Ale tady přece nejde (jen) o architekturu, ale o instituci jako takovou.
Vaše analogie by byla relevantní, kdyby komunisté vybudovali Palác buržoasie nebo kdyby nacisté v Praze podporovali výstavbu okázale nádherné židovské čtvrti.
Nepředstavitelné? Stejně tak by byl nepředstavitelný vznik Národního muzea (byť existovalo postupně pod různými názvy, ale smysl instituce byl stále týž), kdyby Rakousko-Uhersko bylo programově nepřátelské vůči českému národu. Ale ono nebylo.
Národnostní problémy za R-U skutečně existovaly, ale ty si dělaly národy mezi sebou, říše samotná na nich žádný zájem neměla, naopak, snažila se je mírnit, jak to šlo. Ostatně, ony problémy s pádem říše nezmizely, jen dostaly příležitost se naplno projevit. Jak to dopadlo, víme všichni.
Pane Železný, díky za pěkný článek.