Příkladů, kdy obnova relativně malé architektonické památky lokálního významu vyvolala tak hluboké kontroverze, byste jistě nenašly mnoho. A to ani mezi známými pražskými stavbami. Mariánský sloup, jenž téměř po tři staletí zdobil Staroměstské náměstí v našem hlavním městě, tak získává smutné prvenství. Snaha o jeho obnovu totiž v současnosti čelí řadě problémů – administrativními zádrhely počínaje a zavádějícími výklady historie konče. Co je však podstatnější, bez okolků nastavuje zrcadlo českým konzervativcům. Myšleno vysoce postaveným politikům, kteří se ke konzervatismu hlásí a dle svých slov s ním spojené hodnoty i vyznávají. Jejich vyjádření k celé věci, či přesněji absence těchto vyjádření, však indikují spíše opak a odhalují dosti znepokojivé skutečnosti o charakteru české konzervativní politiky.
Mariánský sloup – poděkování za ochranu před Švédy
Podrobné líčení pohnutého osudu této nádherné stavby by se rovnalo “nošení sov do Athén”. Její příběh je totiž dobře známý, popřípadě snadno dohledatelný jinde. Uvedu tedy jenom krátce, že slovnostního vztyčení se tento raně barokní artefakt dočkal již roku 1652. “Hříšní lidé města pražského” jeho stavbou vyjadřovali vděčnost Panně Marii za ochranu svých stavení před obléhajícími vojsky švédské armády během tzv. třicetileté války. Ostatně právě socha Neposkvrněné Panny Marie (Immaculaty) opanovala jeho vrchol. Další výzdobu tvořily sochy andělů triumfujících nad symboly zla.
Mariánský sloup následně jako němý pozorovatel téměř po tři staletí bděl nad osudy obyvatel Prahy, a to až do sklonku první světové války. Toto období je u nás spojeno s neklidem doprovázejícím rozpad rakousko-uherské monarchie a bouřlivý vznik nové republiky. Ostatně právě revoluční nálady roku 1918 se mu staly osudným. Z jen těžko pochopitelných důvodů byl tehdy částí politických kádrů mylně označen za symbol habsburské nadvlády a rozvášněným davem stržen k zemi. Barbarský čin si sice následně vyžádal odsouzení z řad Pražanů i některých politiků, avšak k obnově poničené památky již nedošlo.
Ticho po konzervativní pěšině
Popsaný stav přitom trvá dodnes. A to navzdory dlouholeté snaze sloup vzkřísit či alespoň vytvořit jeho věrnou kopii. Právě tu zhotovil a v nedávné době se na místo pokusil instalovat akademický sochař Petr Váňa. Právní i faktické šarvátky, které tento krok vyvolal, se následně dostaly i do celostátních médií a vzbudily vcelku plodnou veřejnou debatu na sociálních sítích. K mému velkému zklamání v ní však chyběl hlas českých konzervativců!
Na mysli mám především čelní představitele politických subjektů, které se ke konzervativním hodnotám ve svých programových dokumentech hlásí. Jen v současné Poslanecké sněmovně bychom přitom nalezly minimálně tři takováto uskupení. Přesto jsem žádnou výraznější reakci, která by obnovu jednoho ze symbolů staré Prahy hlasitě podpořila, z jejich strany téměř nezaznamenal (čest výjimkám). Naopak mě vcelku nemile překvapil jeden z politiků, který na svém twitterovém účtu celou událost označil za “tyjátr” a stěžoval si, že projekt byl již dříve zastupitelstvem smeten ze stolu. Pokud byste očekávali někoho z rudých soudruhů či příslušníka moderních progresivistických hnutí, byli byste na omylu. Výroku se bohužel “dopustil” jeden vysoce postavený reprezentant české konzervativní pravice.
Jistě, celou záležitost provázejí právní spory, nicméně ty jsou vždy řešitelné, existuje-li dobrá vůle. Rád bych se proto spíše pozastavil nad meritem celé věci – tedy co tato kauza vypovídá o českých konzervativcích dnešních dní. Není snad ochrana západní křesťanské kultury a jejích architektonických artefaktů jedním z ideových cílů konzervatismu? Nemá snad konzervatismus volat po zachování krásy umění předchozích epoch i pro následující generace a předávat jim tak základy estetického vnímání, jak o tom ve svých dílech obsáhle píše sir. Roger Scruton? Nezakládá si snad konzervatismus na adoraci společenské stability a staletími ověřených institucí, – pilířů, jež ji dnes a denně podpírají? A neodmítá naopak revoluce, jejichž nutným projevem je často násilné iracionální chování způsobené davovou psychózou (před nímž již na konci 19. století hlasitě varoval francouzský myslitel Gustav Le Bon ve svém slavném díle Psychologie davu)? Nevnímá snad architekturu a další historické památky (ať již hmotné či nehmotné) jako nositele tradičních a časem prověřených hodnot a způsobů myšlení?
Země bez konzervativců?
Odpověď na dané otázky je vcelku jasná, o to tíživěji působí závěry, které z ní lze vyvodit. Zdá se totiž, že v Česku na předních politických pozicích tak trochu scházejí opravdoví konzervativci – tedy konzervativci myšlením, srdcem i činy. Lze samozřejmě namítnout, že se jedná o lokální problém, spadající do oblasti kultury, jíž se zcela logicky ne každý věnuje, problém, který je navíc zatížen řadou právních otázek. Vše se navíc odehrává v době, kdy společností daleko více rezonuje téma protestů proti vládě Anderej Babiše. To vše může být do určité míry pravda. Přesto si dovolím vznést námitku!
Žijeme totiž v době, kdy díky sociálním médiím politici pomocí postů a videí denně vyjadřují pomyslnou “morální podporu” ledasčemu a ledaskomu na světě – samozvaným bojovníkům za práva LGBT komunity počínaje a zamračenou ekoholčičkou, jež vytrvale dřepí před švédským Riksdagem (jednokomorovým parlamentem), konče. Reálný dopad podobných projevů můžeme povětšinou označit za diskutabilní, nicméně jejich existence je poměrně bouřlivě obhajována právě oním “morálním rozměrem” a psychologickým povzbuzením, jenž přináší. Velmi mě proto mrzí, že Mariánský sloup se alespoň podobné symbolické podpory prakticky nedočkal. Chybí tedy našim politickým stranám opravdoví konzervativci, nebo se jedná pouze o můj osobní, na omylu založený vzdech? Odpověď na tuto otázku zřejmě přinese až budoucnost.
Věc kolem Mariánského sloupu se snad již blíží ke konci, nicméně stále zde máme velký počet srovnatelně významných prvků venkovního umění, jejichž duchovní, historickou i estetickou hodnotu zřejmě stále nedokážeme plně pochopit. Jinak jinak si totiž vysvětlit, že na ně již několik desetiletí dopadá prach muzejních skladů? Jaké z nich mám na mysli? Drobný tip na závěr – památník jednoho z největších vojevůdců našich i evropských dějin maršála Josefa Václava Radeckého, hraběte z Radče, jenž kdysi stával na Malostránském náměstí v Praze. I na něj totiž dopadl ideologický stín a svým osudem následoval Mariánský sloup.
Nicméně i on představuje pouze jeden drobný kamínek pestré mozaiky kulturního dědictví této země. Lze najít mnohé jiné, které “prosí” o patřičnou politickou podporu od “pravých konzervativců”. Proč jim ji tedy tito dobří lidé neposkytnou?! Vždyť i pouhé gesto se prý počítá…
Fotografie: Za poskytnutí fotografií vřele děkuji panu Zdeňku Žalskému.
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Obnovené Národní muzeum: Živá expozice o tom, jak Češi “trpěli” pod habsburskou nadvládou
Notre-Dame: “Pokrytectví” na Facebooku aneb Místní kaplička se také rozpadá
Nevím proč takto nádherná věc někomu tak vadí že hází klacky pod nohy aby to nestálo.
1) CO PŘESNĚ bude ten sloup V DNEŠNÍ DOBĚ symbolizovat, či připomínat, prosím?
2) V NEJATEISTIČTĚJŠÍ ZEMI NA SVĚTĚ?
3) V 21. STOLETÍ???
4) Na přeplněném Staroměstské náměstí???
5) Z JAKÝCH FONDŮ je to hrazeno? (KDO PŘESNĚ to plati?)
6) Existuje k tomu TRANSPARENTNÍ ÚČET?
7) KDO za město za tento nesmysl ze strany města odpovídá?
8) Kdo vybral „umělce“ Petra Váňu?
9) Zůčastnil se tento pán TRANSPARENTNÍHO výběrového řízení s více účastníky?
Prosím o logickou, nežlučovitou a racionální reakci po jednotlivých bodech…
Díky!
P.S.: Cituji z Wikipedie:
Po vzniku samostatného Československa dne 3. listopadu 1918 byl stržen davem Žižkováků, kteří ve sloupu spatřovali symbol svrženého habsburského režimu.
Takže se ptám znovu: K ČEMU TATO OBNOVA???
Můžete mi říct JEDINÝ DŮVOD, proč zasírat čím dál vzácnější veřejný prostor takovýmito pámbíčkářskými nesmysly?
A nemohlo by to být jen čin jednoho sochaře, který na tom nechce vytékat prachy, vrátit něco, co je hezky pro oko a co zničila banda “výrostků”, kteří jen chtěli něco zničit.
Bude to hezké
Hus už nebude koukat do blba
Je to další turistická atrakce a na rozdíl od jiných nových důstojná. Jestli to vytlačí jen jednoho kejklíře bude to dobře investovaných pár korun. No a to na Staromáku skoro nejsem.
Když se to tam vešlo když náměstí ještě bylo náměstím a ne skanzenem tak čemu to bude vadit dnes. Jestli stánku s trdelníkem a ruskými čepicemi, je to opodstatnění samo o sobě.
Je to hrazeno z sbírky. Trvala celkem dlouho.
Nějaký lidovec na odboru kultury, tam to taky spadá. Oprava sloupu nebo kašny není mezinárodní událost.
Asi si to celé umělec zorganizoval s kamarády sám. Nemáme přeci problém, že bychom měli sloupy dva. Jsme rádi za vůbec jeden.
Co máte s tou TRANSPARENTNOSTÍ. Když nějaký spolek si sám zorganizuje a zaplatí opravu historické památky, co je vlastně komu do toho jak to udělali. Když se vám sousedé složí na novou fasádu, budete do nich taky rejpat jestli to byl transparentní účet a jestli franta zedník byl vybrán mezinárodní komisí. Ne budete rád, že máte novou fasádu.
Vyjádření nejvyššího orgánu Koruny České k aktuálnímu vývoji obnovy Mariánského sloupu:
Mimořádný sněm Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska), konaný v Pohledi dne 8. 6. 2019:
vítá zahájení prací na obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze,
oceňuje obdivuhodné úsilí všech, kdo se na obnově podílejí, zejména mistra Petra Váni,
připomíná, že respektování platných správních rozhodnutí patří mezi základní definiční znaky civilizovaného právního státu,
vyzývá všechny členy Zastupitelstva hl. m. Prahy, aby se zasadili o ukončení nelegitimních obstrukcí, jež mají obnově Mariánského sloupu zabránit.
A co na to Franta Sauer?
Hřeje mne u srdce, že i přes stav naší společnosti, jaký je, se najdou tací, kterým stav nejen není lhostejný, ale i burcují ostatní, podnikají kroky v rámci svých možností, prostě nesedí se založenýma rukama. Kéž jich je víc!