Překvapivě silné, nebývale početné, zasahující všechny vrstvy společnosti, největší od sametové revoluce roku 1989. I takto jsou v médiích popisovány demonstrace, jež v Praze a velkých českých městech již několik měsíců pořádá sdružení Milion chvilek pro demokracii. Jejich původní záměr upozornit na změny ve vedení ministerstva spravedlnosti (popřípadě dosáhnout odvolání nové ministryně Marie Benešové) postupně nabobtnal, nabalil na sebe mnohé další zájmy, až se po předběžné zprávě Evropské komise proměnil v žádost o odstoupení premiéra.
Transparenty se stručnou proklamací “Demisi” se tak masově rozšířily a aktivizovaly nemalou část jinak povětšinou politicky apatické české společnosti. Je však toto správný způsob, jak navrátit politice alespoň zdánlivou morální čistotu a vrátit ji standardy běžné v západních demokraciích? Navzdory ohromné popularitě těchto zvolání (a to zvláště na sociálních sítích) se domnívám, že nikoli. Ač se to tak v tuto chvíli nemusí zdát, konečným důsledkem potenciálního úspěchu protestů totiž může být další posílení hnutí ANO, díky němuž by Andrej Babiš pouze upevnil svoji politickou moc.
Mesiášský komplex?
Ano, mnoho z vás může namítnout, že podobné demonstrace zřejmě opravdovým potenciálem svrhnout vládu (odstoupení premiéra vyvolá demisi celé garnitury) nedisponují. Nicméně představme si hypotetickou situaci, kdy by podobný vývoj přeci jenom nastal. Znamenal by konec hnutí ANO a vlivu Andreje Babiše na českou politiku? Jsem si vcelku jist, že nikoli! Ba naopak, odstupivšímu předsedovi vlády by se naskytla skvělá příležitost k mobilizaci vlastní široké a jak ukazují předvolební průzkumy i na české poměry překvapivě loajální voličské základny.
Andrej Babiš totiž vždycky dokázal skvěle oslovit dosavadní politikou zklamaný český elektorát, k čemuž mu pomáhal profesionální a štědře placený politický marketing. Majitel skupiny Agrofert (či Anofert, jak říkají mnozí) přitom velmi systematicky, poctivě a svým způsobem populisticky budoval obraz sebe sama jako “rozhněvaného občana”, který byl korupcí a neschopností politiků donucen do boje o moc sám vstoupit a vyvléci tak český národ z poroby tradičních stran. Mnoho komentátorů toto nazývá mesiášským či napoleonským komplexem. Ať už to však pojmenováváme jakkoli, jedná se o politiku, která na nemalou část veřejnosti v minulosti zabrala na výbornou.
Antibabiš a “křesťanská” ochrana slabších
Žádná strategie však nefunguje věčně, a tak Babiš po zahájení útoků na své majetkové poměry a nečitelnou personální politiku na klíčových úřadech zvolil metodu stylizace sebe sama do určitého “spasitele”, kterému je ze stran dle jeho tvrzení “zkorumpované opozice” a “podplacených aktivistických hnutí” neustále křivděno a ubližováno. I tento tah přitom dosud fungoval a rozhodně nelze vyloučit, že by se tak nedělo i nadále!
Antibabiš jako program opozice zkrátka mnohokrát selhal a naopak se zdálo, že čím více se premiér ocitá ve středu palby kritiky, tím více jeho obliba roste. Jak je to možné? Univerzitním vzděláním nejsem psycholog ani sociolog, nicméně se domnívám (a v tomto svém přesvědčení nacházím i další “souvěrce”), že odpověď je zakódovaná hluboko v naší evropské křesťanské kultuře a sociálních normách, které z ní vyvěrají.
Uvědomuji si, že přijít s takovýmto tvrzením ve značně ateistickém Česku je odvážný počin, nicméně zkusme daný argument trochu rozvinout. Ne snad, že by Češi prosluli jako pilní studenti Písma a Bible. Nicméně Kristovy myšlenky lásky k bližnímu svému, odpuštění předchozích hříchů a ochrany slabých a utlačovaných, které se následně výrazně rozvinuly v rámci evropské rytířské kultury, jsou v nás hluboce zakořeněny. A to ačkoli si to možná plně neuvědomujeme. Ostatně i proto patří Evropa k pionýrům mezinárodní rozvojové pomoci a dalších charitativních aktivit. Povětšinou se toto naše podvědomé vnitřní přesvědčení projevuje v pozitivním světle, je však třeba upozornit, že může být využito i v politickém boji. Babiš se svým étosem o “panu čistém” toto umění ovládá na výbornou. Jeho schopnost vyvolat ve voličích soucit “s ubližovaným” a z něho plynoucí pozitivní emoce je vskutku ohromná.
Nutnost “volební vřavy”
A přesně podobného vývoje se obávám i nadále. Pomineme-li fakt, že případná demise premiéra by pouze odstartovala dosti nejistý proces, do něhož jako naprosto nevypočitatelný “kingmaker” vstupuje prezident Miloš Zeman, stále jasněji se zde objevuje hrozba předčasných voleb. Ty by však dle odhadů současných preferencí mohly většinu stran demokratické opozice vymazat ze sněmovní mapy. Ostatně i v případě řádných voleb je výsledek nejistý, neboť od premiérského křesla odstavený Babiš by daný čas mohl snadno zužitkovat k vedení vlastní kampaně. Jen si vzpomeňme, jak mistrně zobchodoval své odvolání v předchozí Sobotkově vládě.
Skrz volby přesto cesta vede. A to dle mého zřejmě jediná schůdná! Politická opozice, chce-li odstavit hnutí ANO od moci, potřebuje Babiše porazit v řádné volební vřavě, tedy se všemi patřičnými náležitostmi, po rytířsku! Jedině tak totiž bude možné otupit jeho spasitelskou rétoriku a vyvrátit možná tvrzení o tom, že byl na premiéra spáchán jakýsi “neústavní puč provedený ulicí pod taktovkou tradičních politiků” (v čele s Kalouskem – samozřejmě). Babiš zkrátka musí okusit chuť klasické volební porážky, což ostatně platí i o tvrdém a poměrně širokém jádru jeho voličů. Nemusí a pravděpodobně se ani nebude jednat o nějaký potupný výsledek, nicméně to není nutné. Co naopak nutné rozhodně je, aby si demokratické strany tento fakt uvědomily a přijaly patřičná opatření – například stmelily roztříštěnou pravici a zlepšily svoji komunikaci s voliči. Nicméně to už je téma na jiný článek!
Quo vadis, Milion chvilek pro demokracii?
Znamená to tedy, že jsou současné demonstrace pod taktovkou sdružení Milion chvilek pro demokracii zbytečné či dokonce kontraproduktivní? Rozhodně nikoli! Možnost a především schopnost občanské společnosti jasně vyjádřit svoji nespokojenost s vládou a dalšími politickými institucemi je základem každé zdravé liberální demokracie. Vládní kruhy zkrátka potřebují zpětnou vazbu od občanů, která je jako maják upozorní na přešlapy či kontroverze jejich kroků. Nicméně je třeba si uvědomit, že budoucí vývoj je jen velmi těžké přesně predikovat a i splnění požadavků protestujících může vést k značně nezamýšleným a pro další politický vývoj v naší zemi možná i neblahým důsledkům. Některá hesla zkrátka znějí na první poslech líbivě, avšak obsahují i skryté hrozby. Naopak šedá, ušmudlaná a razantně méně sexy opatření v podobě vedení řádné volební kampaně mohou skýtat elegantní řešení celé situace!
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Zvoní ČSSD umíráček? Eurovolby jí přinesly kolaps, radost z něho však nemůže mít nikdo!