S výjimkou “hrůzné tour” prezidenta Zemana po Číně bylo v posledních týdnech možno vyselektovat dvě zásadní zahraničně-politické události, které u nemalé části českých politiků vzbudily pozdvižení, či přímo vyvolaly děs. Obě se týkají budoucího směřování EU, upevňování dle některých již tak těsného francouzsko-německého integračního spojenectví a role malých států střední a východní Evropy v postbrexitové Unii.
Příliš silný francouzsko-německý motor
První z nich odkazovala k podpisu francouzsko-německé deklarace v Cáchách, v níž se obě mocnosti mimo jiné zavázaly blíže koordinovat svoje zahraničně-politické postoje nejenom v rámci EU, ale i dalších mezinárodních organizacích, jichž jsou členy. Přihlédnuto k dosavadní praxi fakticky nic nového pod sluncem. Navzdory tomu/díky tomu vyvolala tato zpráva silnou kritiku z řad euroskeptických stran a politiků z východního křídla Unie. Ti se totiž obávají, že po odchodu Londýna se “osa” Berlín-Paříž, zbavena silného názorového oponenta, pokusí dále prohloubit evropský integrační proces a umenšit hlas slabších států střední a východní Evropy. Pro ně totiž byla tržně a euroskepticky orientovaná Británie vcelku přirozeným spojencem. Následný otevřený dopis francouzského prezidenta Macrona navrhující těsnější propojení členských zemí, či minimálně těch v eurozóně, pak tyto obavy jen utužil. Vyvstala tedy otázka, jak se k celé věci postavit!
Czexit a sebevražedné choutky populistů
Jako první se bohužel opět otevřela ze své podstaty nesmyslná debata o Czexitu a “protibruselském odboji”, tu a tam živěná rozdmýcháváním již naštěstí dost vyhaslé česko-německé nenávisti. Ne snad, že by nás budoucnost Evropské unie po odchodu Velké Británie neměla zvláště před volbami do Evropského parlamentu zajímat! Právě naopak! Česká pozice tímto krokem zřejmě opravdu oslabí. Nicméně se domnívám, že pro střední Evropu (s Českem v čele) se nabízí mnohem důstojnější řešení, jak posílit vlastní vliv v EU, než vést sebevražedné řeči o zbrklém odchodu. Navíc u země, která má dle dat Ministerstva průmyslu a obchodu 10 největších exportních trhů situováno v EU a tato TOP10 tvoří až 75 % exportu, se toto řešení zkrátka jeví naprosto nesmyslné. Jedno lepší však existuje! Nabízí nám ho naše vlastní historie – obnovme Rakousko-Uhersko!
Rakousko-Uhersko jako staronová mocnost evropské politiky
Představa habsburské monarchie zřejmě u řady čtenářů vyvolá zděšení. Není se čemu divit, prvorepubliková i komunistická propaganda zde sehrály svoji roli skvěle, a tak si ji i řada současníků vybaví jako jakousi “říši zla”, pod níž Češi strašlivě trpěli. Nechme teď ale stranou přibarvenost těchto tvrzení a zamysleme se nad celou věcí geopoliticky.
Rakousko-Uhersko (či před vyhlášením dualismu Rakousko) patřilo do klubu evropských mocností, které tvořily světové dějiny. Jeho síla sice nebyla srovnatelná se sousedním Německem či Francií, přesto bylo plnoprávným hráčem v tzv. koncertu velmocí – stavu, kdy se jednotlivé mocnosti navzájem vyvažovaly a vytvářely příležitostná a většinou i dosti krátkodobá spojenectví, aby zabránily některé z nich příliš posílit a prosadit na kontinentě svou vůli na úkor ostatních. Ukázkovým příkladem jsou koalice evropských států proti Napoleonově tažení. Jich přitom bylo Rakousko klíčovým prvkem.
Doba sice již pokročila a po dvou devastačních světových válkách se Evropa díky Bohu rozhodla zbraně odložit a raději zvolit integrační proces ústící ve vznik EU. Nicméně bylo by dětinské se domnívat, že mocenská politika zcela vymizela a přirozené tendence silných států prosadit svoje vize na úkor těch menších a slabších jsou pryč! Mocenská hra pokračuje dle starých pravidel, jen se změnily prostředky a kulisy. V tom mají euroskeptici naprostou pravdu. Rovněž jim lze uznat body za tvrzení, že odchodem Londýna z EU utrpí “mocenská rovnováha” v rámci Unie a menším státům východního křídla tak ubyde přirozený spojenec, který po celá staletí vliv Francie a Německa vyvažoval.
Co kdyby se zde však objevil nový silný hráč s ucelenou vizí evropského uspořádání, který by byl ochoten britskou vyvažovací roli převzít a hrát tolik potřebnou opozici (ať už budou její názory jakékoli)? A zde nám stojí idea obnoveného Rakouska-Uhersko ve vší své kráse!
Je libo Podunajskou unii?
Plně si vědomuji provokativnost a svým způsobem i nereálnost předestřeného řešení. Zvolil jsem ji záměrně, abych u čtenářů vybudil fantazii. Nicméně vraťme se zpátky na zem a zamysleme se nad tím, v čem by tento návrh reálný být mohl a jak by nám mohl pomoci.
Předně je třeba říci, že většina zemí, jež alespoň částí svého území spadala pod Rakousko-Uhersko, je dnes sdružena v tzv. Visegrádské čtyřce (ČR, Polsko, Slovensko a Maďarsko). Tato spíše odumírající mezinárodní organizace (někteří by možná řekli spíše fórum) dostala vzpruhu s uprchlickou krizí. Státy V4 totiž byly schopny utvořit vesměs jednotné odmítavé stanovisko k převažující unijní migrační politice a toto poměrně hlasitě prosazovat. Své spojence přitom nalezly i v Rakousku, jedné ze zemí, o jejímž bližším přimknutí k Visegrádu se již delší dobu spekuluje. Představme si nyní, že by tento tým i nadále vystupoval jednotně a takto fungoval i v dalších otázkách probíraných v rámci EU. Bližší sladění zahraničních politik bývalých zemí monarchie by tak mohlo vytvořit chybějící prvek mocenského vyvažování. Zkrátka by zde stál další silný “člen”.
V duchu nejlepších tradic evropské diplomacie
Takže již zřejmě nikoli obnovené Rakousko-Uhersko, avšak integrující se Podunajská unie/konfederace (pracovní název) na bázi Visegrádské skupiny by mohla být funkční a žádoucí odpovědí na obavy menších států střední a východní Evropy z přílišného posilování vlivu Německa a Francie.
Daná politika by navíc nebyla nikterak konfrontační, rozkladná či nenávistná! Naopak! Čerpala by z nejlepších tradic evropské diplomacie!
Foto: Archiv autora.
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Sektorová daň ani bankovní daň kapitalismus nespasí! “Feudální princip” však nabízí řešení
Obnovené Národní muzeum: Živá expozice toho, jak Češi “trpěli” pod habsburskou nadvládou
Zdravím Vás, pane Železný. Já zastávám tu teorii, která je ovšem na hony vzdálená současné geopoliticke mapě, totiž že monarchie de iure nepřestal existovat. Jakýsi protokol císař Karel I. podepsal, pokud se teď z hlavy nepletu, až 2. listopadu 1918. Takže si tu každého 28. října připomínáme jako státní svátek protiprávní akt.
Svým způsobem narážíte na fakt, který je vlastní všem revolucím a převratům! Minulost už nezměníme, nyní je otázka, jak naložit se svou budoucností a zdali by nám lehká inspirace vlastními dějinami nemohla být nápomocna! Osobně se domnívám, že ano!