Použití ultimáta je v politice vždy považováno za věc velmi ošemetnou. Těžký kalibr, který ve svém arzenálu taktik a strategií uchovává každý z politických subjektů, bývá proto nasazován jen velmi zřídka. Spíše jako poslední možnost vyostřeného sporu či silně eskalované konfrontace, u níž se zdá, že ji nelze vyřešit méně radikální cestou. Takto alespoň praví zažitá praxe. Jak nám však ukazují události posledních měsíců (s akcentem na týdny po volbách do Evropského parlamentu), ne každý politik se touto staletími prověřenou moudrostí řídí.
Ultimativní “možná” českých socialistů
Česká sociální demokracie v čele se svým předsedou totiž očividně nemá větší problém s ultimáty pracovat značně flexibilně a s železnou pravidelností je vyhlašovat, kdykoli se dostane do úzkých. Problém spočívá v tom, že toto “kreslení nepřekročitelných čar”, je-li nadužíváno, značně podléhá inflačním tlakům. A to obzvláště, pokud po jejich překročení nenásleduje deklarovaná akce. Výsledkem je v lepším případě absolutní znehodnocení tohoto “esa v rukávu”, v horším despekt a výsměch okolí (o politickém protivníkovi nemluvě).
Navzdory tomu však lze s trochou nadsázky říci, že neuplyne týden, kdy by lídr ČSSD Jan Hamáček nepředstoupil před televizní kamery a s kamenně vážnou tváří neoznámil do éteru další svůj požadavek, jehož nesplnění by mělo vést k odchodu sociální demokracie z Babišovy vlády. Pozorný čtenář denního tisku se tak již za posledních dvanáct měsíců dozvěděl, že vlastníci Lidového domu v Praze řadí mezi “nevýslovná tabu” opravdu velkou řádka věcí. Mezi ty nejpikantnější a politicky “nejvýbušnější” samozřejmě patří setrvání ve vládě vedené trestně stíhanou osobou. I tato zábrana však nedávno padla a ČSSD ústy svého místopředsedy Onderky namísto “troubení na ústup” raději ono tabu přeformulovala na setrvání ve vládě “s odsouzeným premiérem”.
V době psaní tohoto krátkého komentáře pak vrcholí spor o odvolání ministra kultury Staňka, který Jan Hamáček opět doprovází řadou kategorických výzev s jepičím životem. Vcelku očekávatelným výsledkem je výsměch politických oponentů včele s prezidentem republiky, zděšení nemalé části členské základny a neustále klesající volební preference.
Co však ČSSD poradit? Jakou strategii by měla zvolit, aby opět získala politickou vážnost a především důvěru voličů?
Příliš nejistý kapitán
Logicky se jako první nabízí rada podobná ultimáta zbrkle nečinit a opravdu do hloubky si promyslet, co je rozumné zařadit do kategorie požadavků, přes než lidově řečeno “vlak nejede”. A pokud již bylo k těmto krokům přistoupeno, pak se k celé věci postavit čelem a své hrozby dovést do konce. Toto obecně jistě platí a bude jenom dobře, pokud si ČSSD tento postup osvojí. Nicméně se domnívám, že zde existuje ještě jedno výrazně tabuizované téma ohromné důležitosti. O něm by však sociální demokraté měli naopak začít otevřeně diskutovat a hranici, která se s ním pojí, sami raději co nejrychleji překročit. Je jím setrvání Jana Hamáčka v pozici předsedy strany.
Ať se nám to totiž líbí nebo ne, je to právě tento muž, kdo stojí za kormidlem “Titanicu” s názvem ČSSD, a kdo je v konečném důsledku odpovědný za současnou strategii “prázdných hrozeb”. Nedojde-li přitom ke změně na kapitánském můstku (a zřejmě i v řadách důstojnictva), hrozí této partaji s více než 140letou tradicí propad do politické bezvýznamnosti. Jen těžko lze totiž očekávat, že voliči uvěří “partě”, jež ani při použití nejsilnějších možných prostředků není sto prosadit požadavky, které si sama stanovila za své top priority. Příklady socialistických vítězství ve volbách ve Španělsku či Dánsku přitom jasně ukazují, že úspěch je možný. Vše však vyžaduje důvěryhodného a silného lídra v čele. Času na změnu ovšem českým socialistům příliš nezbývá, neboť obří ledovec v podobě krajských voleb se nemilosrdně přibližuje.
Strhnou sociální demokraté na poslední chvíli kormidlo, a nebo se spokojí s bujarou oslavou na přední palubě, o níž moc dobře vědí, že se nezadržitelně chýlí k neblahému konci? Vše ukáží následující týdny.
Líbil se vám tento článek? To je dobře! Tak jej nezapomeňte sdílet se svými přáteli na sociálních sítích!
Přečtěte si také:
Zvoní ČSSD umíráček? Eurovolby jí přinesly kolaps. radost z něho však nemůže mít nikdo